Teorie kvalitního překladu

V minulém článku jsem se pro laiky i začínající překladatele pokusila nastínit základní pravidla, která by měl dodržovat kvalitní překlad. V tomto článku bych ráda některé z těchto rysů podrobněji rozebrala a přiblížila vám něco z teorie překladu, zejména fáze překladatelského procesu, problematiku věrného a volného překladu a ovlivňování překladu jazykem originálu. V článku cituji hlavně Jiřího Levého, jehož Umění překladu je považováno za teoretický základ českého překladatelství, a dále také Zlatu Kufnerovou, A. Chestermanna a E. Wagnerovou.

1) Krátce o překladatelském procesu

Přemýšleli jste někdy o tom, jak vlastně probíhá proces překládání? Teoretikové překladu se překladatelský proces již častokrát snažili zanalyzovat a popsat, abychom mohli pochopit, jak překlad vlastně vzniká. Například dle Jiřího Levého (1963) můžeme proces překládání rozdělit do tří fází: pochopení předlohy, interpretace předlohy a přestylizování předlohy. V první fázi pochopení předlohy musí překladatel pochopit text, správně jej přečíst a také v případě beletrie pochopit postavy, děj a ideový záměr autora. Dobrý překlad by tedy neměl obsahovat mylné asociace, přehlížet náladové ladění díla a měl by správně vystihnout postavy, děj, vlastnosti postav a vztahy mezi postavami. V druhé fázi dle Levého (1963) dochází k interpretaci předlohy, během které by překladatel neměl text kreativně upravovat podle sebe (např. vkládat české reálie do amerického prostředí). Ve třetí fázi (přestylizování předlohy) Levý (1963) uvádí problémy, které mohou nastat při překládání:

  • jazyk originálu a jazyk překladu nejsou srovnatelné, každý jazyk má jiné vyjadřovací možnosti (čeština může používat např. zdrobněliny, což angličtina nemůže).
  • vliv jazyka originálu na překlad (více v bodu 3)
  • napětí ve stylu překladu, jelikož myšlenka se převádí do jazyka, ve kterém nebyla vytvořena. Překladatel si tohoto napětí musí být vědom, stejně tak jako svého vlastního tvůrčího nadání a kreativity.

Vyhotovením překladu ale celý proces zdaleka nekončí. Překlad totiž funguje, pouze pokud je někým čten. Hotový překlad je tedy v ideálním případě vnímán čtenářem, jenž překlad subjektivně posuzuje v kontextu doby, svých zálib, politického přesvědčení atd. Překladatel tedy musí počítat se čtenářem, pro kterého překládá, a proto překlad zastarává často rychleji než například Shakespearovy hry s obecně platnými tématy.

Kvalitní překlad by tedy neměl otrocky kopírovat strukturu zdrojového jazyka, má využívat bohatosti češtiny (kde je to vhodné) a má se číst plynule a přirozeně. Kromě určitých výjimek ho lze číst jako originální český text.

Pozn.: Samozřejmě existují oblasti, kde je překladovost výhodou či nutností. Například u anglického románu čtenář očekává, že bude zasazen do anglického prostředí, a počítá tedy s tím, že se jedná o překlad.

2) Volný, nebo věrný překlad?

Tato otázka je stará jako překladatelství samo a odpovědí je na ni tolik, kolik je překladatelů. Debat, zda by překlad měl být věrný či volný (tzn., zda by měl překlad věrně následovat originál, nebo naopak jej vykládat volněji), proběhlo v historii nepočítaně. V 17. století ve Francii byly například propagovány překlady velmi volné. Překlady do francouzštiny byly v této době domestikovány a adaptovány, aby působily „francouzsky“, jelikož francouzské ideály byly považovány za nadřazené ostatním (Chestermann & Wagner, 2002).

Jako příklad z české historie mohu uvést rozdíly mezi překládáním Josefa Václava Sládka a Jaroslava Vrchlického, kteří psali a překládali koncem 19. století. Skupina překladatelů kolem Vrchlického propagovala volný překlad, který čtenář může vnímat jako originál. Naopak skupina kolem J. V. Sládka propagovala obsah a přesnost významu – tedy postup věrný (Levý, 1996).
Jak postup věrný, tak postup volný tedy měl v historii své zastánce i odpůrce. Co je tedy ale správně? Levý (1996) zmiňuje, že požadavky krásy a věrnosti se nevylučují, ale jsou oba nepostradatelné – jen je třeba dávat pozor, aby se krása nezvrhla v kýč a věrnost v doslovnost. Nejdůležitější je ve výsledku pravdivost textu.

3) Ovlivňování překladu zdrojovým jazykem

Ovlivňování překladu jazykem originálu se nazývá interference a velmi názorně o ní mluví Zlata Kufnerová (2009). Určitě jste na interferenci již někdy narazili – velmi často se objevuje například v nekvalitních filmových titulcích či dabingu, reklamách a i v nekvalitně přeložené beletrii. K rozpoznání interference se hodí znát cizí jazyk, ale i čtenář bez znalosti zdrojového jazyka si může v textu všimnout nečeských obratů. Kufnerová (2009) uvádí například následující interference:

  • nevyužívání stupňování přídavných jmen a příslovcí
    • více nepřijatelný (správně: nepřijatelnější)
  • chybné předložkové vazby
    • jednal přes telefon (správně: po telefonu)
  • přemíra používání přivlastňovacích zájmen
    • její oči pátraly v jeho obličeji (správně: očima mu pátrala v obličeji)
  • nepoužívání českých dokonavých sloves
    • budu alespoň jednou tančit (správně: alespoň jednou si zatančím)

Kvalitní překlad by tedy měl obsahovat české kolokace a idiomy (viz slovníček níže), ne jejich doslovné překlady z cizího jazyka. Překladatel by se měl vyznat v ustálených frázích jazyků, ze kterých překládá, a být schopen např. kreativně nahradit slovní spojení, která se v cílovém jazyce nepoužívají.

Jak je tedy vidno, překládání není nijak jednoduchý proces a kvalita samotného přeloženého textu závisí na mnoha faktorech – jak překladatel pracuje, jaké metody používá, zda si je vědom interference, zda myslí na čtenáře, má jazykový cit pro češtinu a spoustě dalšího. Nejen bohaté jazykové znalosti, ale i všeobecné vzdělání, kulturní rozhled, znalosti dějin, zeměpisu a povědomí o teorii překladu může na konci přispět k tomu, zda vznikne dobrý, nebo špatný překlad.

Souhlasíte s teorií Jiřího Levého? Jak přesně pracujete, když překládáte? Jste si vědomi nějakých fází či zaběhaných postupů? Co si myslíte o volném a věrném překladu? A narážíte často v českých textech či dabingu na interference? Budu se těšit na vaše komentáře.

 

Pozn.: Pokud vás zajímá česká historie překladatelství, můžu vás odkázat na následující díla:

Levý, J. (1996). České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha: Železný.

Hrala, Milan (Ed.). (2002). Kapitoly z dějin českého překladu. Praha: Karolinum.

Případně také na svou diplomku (v angličtině) s názvem A Quantitative Perspective on the History of Czech Literary Translations from English to Czech (volně dostupná na http://is.muni.cz/th/330898/ff_m/)

Slovníček

kolokace

  • Kolokací (dříve se užíval termín slovní spojení) se v rámci korpusové lingvistiky nejčastěji rozumí smysluplné, ustálené, syntagmatické spojení dvou (nebo víc) slovních tvarů (někdy celých lexémů) v blízkém kontextu.
  • např. stroužek česneku
    (Zdroj: http://wiki.korpus.cz/doku.php/pojmy:kolokace)

Idiom

  • Idiom (z řec. idióma, jazyková zvláštnost) je ustálený víceslovný výraz či frazém, jehož význam nelze odvodit z běžných významů slov, z nichž se skládá. Například význam idiomu „ztratit hlavu“ nesouvisí s běžným významem slova hlava, „nechat na holičkách“ obsahuje slovo, které se jinak v jazyce nepoužívá.
    (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Idiom)

Zdroje

Kufnerová, Z. (2009). Čtení o překládání. Jinočany: H & H.
Levý, J. (1996). České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře. Praha: Železný.
Levý, J. (1963). Umění překladu. Praha: Železný.
Chestermann, A. & Wagner, E. (2002). Can theory help translators? UK: St. Jerome Publishing.

Comments

comments